Babi, kolik je ti let?

Jednou večer si babička s vnukem povídala o současném životě.

Najednou se vnuk zeptá babičky: „Babi, kolik ti je vlastně let?“
Babička odpovídá: “ Nech mě chvílí přemýšlet…
Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami,
antikoncepčními pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky.
Ještě nevynalezli klimatizaci ani sušičky, oblečení sa vypralo a
pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.
Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
Vdala jsem se za tvého dědečka a žili jsme spolu, v každé rodině
byl otec a matka. Muži nenosili náušnice.

Narodila jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovousunflower
terapií.
Lidé nechodili na prevetívní přehlídky, nýbrž je lékař dle potřeby
posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 18 let, oslovovala jsem každého muže „Pane“ a
ženu „Paní“.
Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo autobusu, děti
a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla těhotná,
doprovázeli jí k sedadlu. Na schodech se ženám nechávala strana
u zábradlí a ženy do výtahu nastupovaly jako první.
Muži vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena i kdyby to bylo
pouze na okamžik.
Muži nám otvírali dveře a pomáhali při odkládaní kabátú.
Dívky znamenaly pro rodinu čest. Náš život se řídil střízlivým
uvažováním, úctou ke starším, chováním dle zákona, naplňovalo
ho plodné soužití s ostatními a svoboda byla odpovědná.
Učili nás rozlišovat dobré a špatné.
Vážny vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a
sestrami, s blízkymi a vzdálenými příbuznými a přáteli.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech.
Neposlouchali jsme stereonahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD a
neměli jsme elektronické psací stroje a počítače, notebooky.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani
hodinky, ani domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Nebyly bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem nemluvě
o videorekordérech, videokamerách. Neexistovaly digitální ani
barevné fotografie, jen černobílé a na jejich vyvolání se čekalo tři
dny.
Made in Korea, Čína nebo Thajsko neexistovalo, nebyla Pizza, Mc
Donald ani instantná káva.
V mé době byla tráva nečím, co jsme kosili, ne kouřili.

„Tak a kolik myslíš, že je mi let?“ zeptala se babička… 
„Ach, babi, tobě je nejmíň dvěstě let,“  odpověděl vnuk s úžasem….
„Ne, miláčku, pouze 60….“

Share on FacebookShare on Twitter+1Pin it on PinterestShare on LinkedInShare on TumblrSubmit to StumbleUponShare on Myspace